Dobré knihy jsou brusem rozumu, pilníkem soudnosti a balšámem očí. Jan Amos Komenský

Leden 2016

Hledání lanýžů

31. ledna 2016 v 23:21 | Helena |  Zajímavosti

Jezero Garda jsme navštívili loni koncem září a neměli jsme zrovna nejteplejší počasí. Co dělat, když se najdou
i dny, kdy se vám nechce někam za památkami? Hledala jsem na netu a přihlásili jsme se na tůru za lanýži.
Hlásili sice déštˇ ale počasí nám docela vyšlo. Vycházelo se z Tignale, které leží trochu dál od jezera v kopcích.



Bylo s náma ve skupině dost pejskařů. Všelijaké rasy.


Tady už na nás čekají hledači lanýžů, upřímně se přiznám, že jsem nevěděla, že lanýže hledají psi,
viděla jsem v televizi jako hledače lanýžů pouze prasata. Takže v našem případě tihle malí pejsci.


Lanýž (Tuber) je rod vřeckovýtrusných hub, respektive označení jejich plodnice. Je známo mnoho druhů,
většina z nich je ceněna jako kulinářská pochoutka. zdroj: wiki


Kdo neměl psa, mohl vstoupit do areálu, který byl oplocený.
K pěstování lanýžů se využívá lesíků nebo sadů očkovaných danou houbou, tyto se označují jako lanýžárny. Pěstuje se zejména ceněný lanýž černovýtrusý. Možné je pěstovat i lanýž letní, což ovšem vzhledem k jeho menší vyhledávanosti a ceně není tolik rentabilní. Pokud se lanýž letní vyskytne v kultuře lanýže černovýtrusého, je považován za plevel.
Tyto dva druhy vytvářejí kolem hostitelského stromu kruh s omezenou vegetací, francouzsky označovaný jako brûlé, italsky jako pianello. Bělolanýž obecný se zatím uměle pěstovat nedaří, ovšem díky jeho vysoké ceně
(přes 1000 dolarů za kilogram) jsou o to činěny pokusy.

Lanýže se vyskytují zejména ve Středomoří, například v italském Piemontu, ve francouzském Périgordu či v oblasti Istrijského poloostrova. Lanýže rostou převážně v dubových a jiných listnatých lesích. Většině druhů se daří ve
vápnité půdě s mírně zásaditou reakcí půdního roztoku.

Známým představitelem rodu lanýž je lanýž černovýtrusný (Tuber melanosporum) rostoucí v mykoirhizní asociaci
s dubem (hlavně s dubem pýřitým), habrem, lískou či lípou. Konzumuje se i méně aromatický lanýž letní
(Tuber aestivum), lanýž piemontský (Tuber magnatum), jehož aroma je naopak ostřejší, a bělolanýž obecný
(Choiromyces meandriformis). Lanýž letní se vzácně vyskytuje i v České republice, ovšem je chráněný zákonem
a nesmí se proto sbírat. zdroj: wiki

Představení začalo.


Pán schovával lanýže, které měl v kapsičce brašny do země a psi je pak hledali. Psům se dá lanýž
snadněji vzít z tlamy, prasátku - no nevím, já bych se bála.


Plodnice jsou typu tuberothecia, což je druhotně uzavřené apothecium. Bývají nepravidelně kulovitého až bramborovitého tvaru, hrbolaté až bradavčité, bělavé, žlutohnědé nebo šedočerné barvy. Nacházejí se pod zemí
v hloubce přibližně 15-20 cm, což ztěžuje jejich hledání a vyžaduje pomoc prasete či vycvičeného psa,
makrosmatických živočichů, neboli živočichů s čichem citlivějším než má člověk. Lanýže v zemi identifikují tak,
že cítí chemickou látku dimethylsulfid produkovanou plodnicí. zdroj: wiki

My si k nim přičichli a smrdělo to jak zkažené brambory.Usmívající se


Pejskaři za plotem dostali zprávu, že můžou dovnitř.


Jejich páničci jim pak dali volnost a psi dostali taky příležitost hledat lanýže.


Psi byli naváděni ale k ničemu se neměli. Jen jednomu z nich se to podařilo.


Tady ho máme. Tenhle černý krasavec.






O tom zase příště.
Krásný týden vám přeji.

Tady jsou ještě videa pro zajímavost.









Pavlína Brzáková

22. ledna 2016 v 22:04 | Helena |  Četba

Mgr. Pavlína Brzáková je česká publicistka a etnografka.
Miluji knihy etnologů, vlastně mám knihy jen od dvou skvělých cestovalů a sběračů zkušeností,
vyprávění a předávání těhle hlubokých pravd dále. Tím druhým je Wolf-Dieter Storl.

Jakým zvláštním řízením osudu jsi se ocitla na stezce šamanů a bosorek?

To je trochu delší historie. Osek, kde jsem se narodila, je u lesa. Dědeček tam se mnou chodil
na vycházky a vyprávěl pohádky o zvířatech, že to byl zážitek. Dodnes z toho čerpám sílu.

Tam vznikl můj vztah k přírodě a snad i k literatuře. A Sibiř? Už na gymnáziu jsem začala
psát historii své obce a stařičká paní hostinská mi svěřila deník svého manžela legionáře,
v němž popisoval, co všechno naše legie v Rusku zažily. Nedalo mi to a ve vojenském archivu
jsem pátrala po osudech jeho druhů. Tenkrát se to moc nelíbilo a ve škole mi téma mé práce
vymlouvali, ale přišel listopad a najednou se "mé" legionářské příběhy hodily do jakéhosi sborníku.
Sibiř z doby první světové války jsem tedy znala, Sibiř dnešní mě moc přitahovala, ale to bylo všechno.
Když mě ale nepřijali tam, kam jsem se hlásila, a "náhodou" vyšel obor etnologie, všechno se to navzájem
propojilo. zdroj: http://www.radioservis-as.cz/archiv01/2801/28titul.htm

Pavlína Brzáková:
"Psaní Stínů na kupecké stezce bylo pro mě neskutečným dobrodružstvím. Realita formovaná
do slov za nočního bdění a denního snění se prolnula s reálným životem. Když jsem v knize řešila,
proč se požár v tajze šíří i tam, kam nefouká vítr, zdál se mi v noci sen.

Viděla jsem v něm ptáky - brali do zobáků hořící větvičky a roznášeli je po tajze.
Zapalovali les, kam nefoukal vítr. Tak vznikla po probuzení vize "lesních čertů", podobajících
se ptákům. Korunou všeho bylo ovšem to, co přišlo potom....

Toho rána jsem šla jako vždycky vybrat dopisní schránku. Ležel v ní dopis, neměl známku
ani razítko. Když jsem jej otevřela, našla jsem kopii pravoslavného věstníku. Na druhé stránce
byl červenou tužkou zatržený malý článek. Psalo se v něm, že sibiřská tajga hoří a požár šíří
ptáci. V zobácích roznášejí hořící větvičky po lese a zapalují požár i tam, kam nefouká vítr. "


Knihy Pavlíny Brzákové jsou docela vyprodané, takže jsem nepohrdla audio nahrávkou v podání Jaroslava Duška.
Je to vlastně i praktické, můžete u toho dělat další činnost, kpř. péct, vařit, žehlit a pod.....





Kniha Dva světy vznikla jako volné pokračování románu Dědeček Oge - učeni sibiřského šamana.
Je věnována pátrání po skutečné duchovnosti v současném světě, již se snaží postihnout
Ogeho následovník Kuktyče.

Knihy se mi moc líbily, moc bych si přála sehnat její knihu Modřínová duše, kdyby někdo z vás
vlastnil a dokázal by se s ní rozloučit, odkoupím.


Děkuji vám za návštěvu, komentáře a přeji krásné další dny.







Hledání, hledání .......

17. ledna 2016 v 21:45 | Helena |  Fotografování


Konečně jsme se dočkali trošky sněhu, dnes ráno bylo pocukrováno.
Vyjeli jsme nad sousední vesnici v domnění, že najdeme další menhir.


Počasí bylo nádherně proměnlivé, chvílemi se ukázalo i sluníčko a mraky dělaly
překrásné dramatické kulisy záběrů. Cestou jsme narazili na rybník, ještě jsme
v těchto místech nebyli.


Na obzoru je vidět vedlejší vesnice, nese jméno Lettweiler a říká se jí malé Rusko nebo Sibiř.
Když sněží, tak tady sněží víc a taky víc mrzne, vesnice leží výš - 352 m. n. m.
Naše vesnice leží v nadmořské výšce 141 m.
Sněhu není hodně ale snad ještě přifujá. Usmívající se


Chodili jsme a hledali. Hledali jsme tak, že jsme nakonec nic nenašli.
Tenhle menhir je na mapě označen zeleně, nevím, co to znamená, možná, že tady byl ale už není.


Na zpáteční cestě jsme uviděli na oploceném pozemku lidi, tak jsem se jich zeptala, zda o menhiru
něco vědí, ale odpověděli, že vědí jen o menhiru z mého minulého článku.


Viděli jsme několik budek pro ptáčky a taky krmítka.


Tož jsme se alespoń krásně prošli, bylo zima ale krásně.
Mějte se super a přeji vám všem úspěšný týden.



Na co jsme narazili na naší procházce

6. ledna 2016 v 22:27 | Helena |  Zajímavosti

Po Vánocích jsme si vyjeli autem k našemu oblíbenému statku, jednou jsme se šli projít opačným směrem
než obvykle chodíváme a narazili jsme asi na menhir, který je také na mapě. Měla jsem chutˇ se tam znovu
podívat. Když jsme přijeli na statek, foukal tam vítr jak divý a tahle kočanda si užívala závětří. Snad tady
zabloudí také Lilianka a pokochá se.Usmívající se


Vyšlo i sluníčko, když jsme vcházeli do lesa, všimli jsme si ovcí na louce. Nějak tímhle směrem moc
nechodíme, neviděli jsme ani oplocení ani pastýře. Šli jsme do lesa, a jelikož jsme na zpáteční
cestě z lesa vyšli jen kousek dál a ovce se ještě pásly, dostala jsem chut´, podívat se na jejich
pastýře. Salašnictví v této podobě jsem tady ještě neviděla, je to starý způsob, který byl kdysi zcela
normální. Patřilo to také k lidové kultuře. Pásly se takhle prasata, ovce, kozy a dokonce i husy.
Do konce 19. století se tady najímali pastevci, platila je obec. Píšu tedy jen o naší obci, je to
uvedeno v kronice. Zvířata spásaly remízky a kouty, které nebyly až tak úrodné.


K nahánění stáda jsou nejlepší psi a šlo jim to skutečně skvěle. Tohle je mamka s mladým pejskem,
zaslechla jsem jen, že tohle plemeno má něco společného s kolií. Nahánět ovečky se jim moc líbilo,
až tak, že ten mladý pejsek skončil na vodítku. Vlevo je mamka. Snad VendyW osvětlí rasu.


Byla jsem moc zvědavá na pastýře, tihle lidé jsou svým způsobem zvláštní, tráví hodně času na samotě,
jen příroda a zvířata. Myslím, že by nám mohli vyprávět. Tenhle pán využívá pastviny statku, kde jezdíme.
Bydlí dost daleko, na noc jdou ovce do ohrady a on odjíždí domů, ráno zase přijede.


Povídali jsme si o všem možném a dozvěděli jsme se, že to chce do budoucna převzít jeho dcera.


Strávili jsme tam dost času, sluníčko stálo už opravdu nízko.
Těšili jsme se na odpolední kávu, ale tentokrát jsme si chutˇ nechali zajít, bylo už pozdě.


Pejsek byl pořád ve střehu.


Rozloučili jsme se, měli jsme ještě kousek cesty před náma k autu.


Stádo sčítalo 600 ovcí.