Dobré knihy jsou brusem rozumu, pilníkem soudnosti a balšámem očí. Jan Amos Komenský

Září 2014

Návrat z dovolené

30. září 2014 v 20:00 | Helena


Konečně doma.
Tak by se dal nazvat náš návrat z dovolené.
Byla náročná, a zakončení překvapující.

Zpáteční let jsme měli u Air France, Monika a její manžel si totiž
objednali pohodlná sedadla v ekonomické třídě. Nevím,
zda tohle nabízejí i jiné letecké společnosti, asi ano, my jsme měli
sedadla s větším prostorem pro nohy - asi 20 cm víc místa.

Byli jsme skupina 22 lidí, kteří odlétali s různými leteckými společnostmi
a v různou dobu, my jsme měli odlet v sobotu 16.20 z Rio de Janeira.

Průvodce nás vyzvedl a jel s náma na letiště. Když jsme byli u automatu
a chtěli se in checken, nastal problém, let nebyl ještě otevřen.

Joachim se už v hotelu díval na net a říkal, že Air France stávkuje.
Průvodce někam odešel, za chvíli se vrátil a povídal, že let je zrušen
a že se budeme muset pokusit u jiné společnosti, nejlépe u Lufthansy,
která letí přímo do Frankfurtu nad Mohanem.

Trvalo to dost dlouho, protože v průšvihu jsme nebyli jen my, ale všichni
cestující u Air France. Nakonec jsme dostali letenky na neděli 22.15 u Lufthansy.

Získali jsme jeden den navíc v Riu, náhradní hotel v centru, které je o víkendu
mrtvé, jsou v něm jen banky, kanceláře a hotely.........
Průvodce se nabídl, že nám ukáže Rio z jiného úhlu a stráví s náma
celé dopoledne v nedělí, když mu dáme na osobu 25 dolarů, což jsme udělali.

V sobotu večer jsme si dodali odvahy a vyjeli taxíkem do blízkosti katedrály, do čtvrti,
které se říká Lapa a poznali trošičku více život Brazilců a jejich samby.

Když jsme byli v pondělí večer na letišti již odbavení, byli jsme štˇastní, že letíme
domů. A ještě musím napsat, že na Lufthansu nedám dopustit, letěli jsme v krátké
době s více společnostmi, ale Lufthansa je prostě třída, tichý let, dobré jídlo a jiné.

Mějte se krásně, zdravím Vás všechny opět v blogovém světě.Usmívající se





Svět v oblacích

17. září 2014 v 3:33 | Helena
Zdravím vás všechny tak trochu z oblaků.
Ať už je u vás jak chce, vězte, že nad mraky svítí slunce.




Nacházíme se v Cuscu, které leží dost vysoko, včera jsme přiletěli
z Limy, od pobřeží Pacifiku a zítra nás čeká Matcchu Picchu.


Píšu zítra, je tady večer, ale u vás už pomalu ráno.
Mějte se krásně a děkuji vám za návštěvu.




Létání

12. září 2014 v 11:12 | Helena |  Sny


Letěla jsem vzduchem a najednou viděla kostel, kde zvonily zvony a já věděla, že je to v Těšíně, pak jsem
viděla ještě jeden kostel, ale vrátila jsem se do Těšína. Vznášela jsem se pak nad katolickým kostelem Nejsvětějšího Srdce Ježíšova v Gorkého sadech. Nebyla jsem sama, někdo u mně byl, ale neviděla jsem ho. V kostele byla asi mše nebo co, protože se v něm svítilo. Tak nějak bytostně jsem byla uvnitř, ale zároveń pak už jenom venku a viděla jsem postavu t´ukat do mobilu a odcházet po chodníku směrem k Polsku. Byl to jak by můj ochránce, a já se začala cítit nesvá.

V tom přijely vozidla, byla to auta, asi dvě, ale přijely vzduchem, a z nich vystoupili lidé, pochopila jsem, že jde
o svatbu. Přes dveře ze zakristie jsem vlezla dovnitř a ocitla jsem se hned v kostele, který byl nabitý k prasknutí,
naproti mě stál asi kněz, měl přes sebe roucho červeno-oranžové barvy, a pronášel řeč, že: "matematik, toho a toho jména je oddá."

Lidé v kostele se vzbouřili a říkali, že jsou to ještě pubertˇáci. Dokonce jsem pár lidí poznala, byly to ženské tady
z vesnice. Stála jsem naproti tomu knězi a ten mě uviděl a zabořil do mě svůj pohled. Bylo to, jak by mě poznal.
Nebylo to příjemné. Někdo se na mě sápal fyzicky, a chtěl mě políbit, ale já nechtěla, chtěla jsem křičet, protože
šlo o násilí, ale nemohla jsem ze sebe vydat ani hlásku a chrčela jsem a sténala. Byla jsem napůl probuzená a myslela,
že se někdo dostal do domu,že jsme přepadení, ale Karel mě vzal za ruku a snažil se mě uklidnit. V tom mi bylo jasné,
že tato můra má spojitost s tím snem a snažila jsem se vrátit zpátky, ale marně.

Přijde mi to taky asi něco z minulosti, protože do tohoto kostela jsem kdysi chodila. Možná to má spojitost s mým
strýcem, který byl v tomto kostele farář, ale asi už zemřel. Hodně jsme spolu diskutovali, někdy na faře a někdy
přišel k nám domů.Tenkrát jsem za ním stupńovitě viděla ještě dvě postavy, které měly na hlavě rybí hlavy, jak je
mívají biskupové.

Něco z historie

Těšínské Slezsko je národnostně i nábožensky velice pestré. Domov zde mají odedávna Češi, Poláci, Slováci
a Němci. Početně se jejich poměr v průběhu dějin měnil, ale společné soužití bylo i přes občasná dramata
harmonické a hlavně plodné. Ukazuje to i život této farnosti, ačkoli strohá historická fakta tomu nemusí vždy
nasvědčovat.

Zrod farnosti je totiž přinejmenším neobvyklý, protože povstala po I.světové válce jako nucený důsledek
vzniku Československa a Polska. 10.srpna roku 1920, po dramatické československo-polské roztržce a vládní
dohodě z 28.7.1920 podepsané v belgickém Spa, byla menší část města na levém břehu řeky Olše, která se
stala státní hranicí, prohlášena za samostatné město a nazvána Český Těšín. V této části rozděleného města
se kousek od hranice nacházel jediný katolický chrám. Byl to jezuitský kostel Nejsvětějšího Srdce Ježíšova.

Z toho důvodu, vlivem politických okolností, nová farnost vznikla na jezuitské půdě. Její kořeny proto vyrůstají
z dějin Tovaryšstva Ježíšova na tomto území.

Do Těšína - a myslí se tím část města na pravém břehu Olše, čili dnešní Cieszyn - jezuité přišli v 17.století.
Ještě předtím jim však jeden těšínský rodák - obrazně řečeno - vyšel naproti. Byl to Melichar Grodecký,
který 22.května 1603 vstoupil v Brně do jejich noviciátu. Roku 1614 přijal kněžské svěcení v Praze, kde 4 roky
působil a odtud byl roku 1618 poslán do Košic, kde se měl věnovat pastoraci slovenských a německých katolíků,
a kde spolu s dalšími dvěma druhy, jezuitou Štěpánem Pongraczem a diecézním knězem Marko Štěpánem
Križinem, nalezl 7. září 1619 mučednickou smrt in odium fidei, to je z nenávisti k víře. Všechny je kanonizoval
Jan Pavel II. v Košicích 2. července 1995. Proto zaujímá sv. Melichar Grodecký v životě farnosti stěžejní místo.

Zdroj: zde


Skryté schopnosti

11. září 2014 v 9:18 | Helena |  Úvahy


Je až s podivem, kolik lidí v sobě potlačuje tyto schopnosti.
Všichni jsme toho schopní, ale někdy jaksi nechceme slyšet a vidět.
Přitom naše duše všechno ví a nabádá nás jít správným směrem.

Tomuto směru se vzpíráme a děláme na truc, na pokyn rozumu,
který si myslí, že je vládcem tohoto světa. Po čase padáme opět
někam, kde nechceme a udiveni si stěžujeme na tento svět.

Svět, který je utkán našimi myšlenkami a činy. Jen se chvíli
pozorujme, kolik pozitivních myšlenek od nás vyjde do éteru.
Zkusme se na chvíli zaobírat sami sebou a naučit se být odpovědnými.

Odpovědnýmí až do takové míry, že nám bude úplně jasné, co našimi
myšlenkami vytváříme. Né vždy je naše myšlení správné. Sama s tím
mám veliké problémy a neustále s tím bojuji.

Boj je něco, co je děláno na sílu a proto se lépe hodí pokouším se
o to. Nenásilně, nechci s ničím bojovat, kde je boj, je vždy vítěz
a poražený. Nechci být ani jednou z těchto představ.

Představ, které si sami vytváříme, a živíme je až do té doby,
kdy nám protečou mezi prsty jako písek, a ta zrnka, která se
zachytí na naší kůži, působí další potíže, otlaky, puchýře.

Puchýře mají tu vlastnost, že prasknou a otevřou se. Co pak nastává,
jistě každý z nás ví. Přes otevřenou ránu k nám můžou přijít různí
obyvatelé z jiných dimenzí, kteří se nás snaží ovládat.

Ovládat až do té míry, kdy se jim staneme až tak směšnými,
že se nám vysmívají a mají nás zcela v hrsti. A nás pak čeká
boj a ztráta času.

Ztráta času, který bychom mohli věnovat něčemu jinému,
krásnějšímu, povzbuzujícímu, je tolik věcí, které by se daly
uskutečnit, kdyby jsme jen chtěli.

Chtěli si dokázat, že na to máme, být duchovními bytostmi.
Vždytˇ jsme z ducha. Duch z nás vyzařuje navenek, sídlí
v nás, mění se jen naše tělo.

Tělo, které je pomíjivé, ale duch je věčný. Věčný svým bytím.
Jít za hranice reality neznamená nic jiného, než jít do svého
nitra a naučit se komunikovat se svou podstatou.



Bouřka

9. září 2014 v 21:17 | Helena |  Jen tak
Tenhle obrázek je už starší, z července, byla u nás zrovna bouřka.
Vzala jsem fotˇák a snažila se vyfotit blesky. Štěstí jsem neměla.
Když jsem stáhla fotky, zalíbila se mi tahle jako odraz ve skle.


Když už píšu o bouřce, zrovna tedˇ v sobotu, byla jsem zrovna v zahradě, když zahřmělo.
Zvedla jsem svůj zrak k nebi a uviděla pořádný mrak, ale z té strany skoro nikdy nezaprší.
Zabouřilo podruhé, bylo bezvětří, déštˇ žádný a bouřka. Šla jsem raději domů. Bouřky se
bojím, když jsem venku. Jednou jsme byli v Alpách, když se přihnala bouřka, k penzionu
to nebylo daleko, nějakých 400m. Měla jsem deštník, pršelo velmi silně a najednou mi do
deštníku něco vjelo. Cítila jsem jen takové brnění. Možná to byl jen bratříček, deštník jsem
odhodila a stála celá zkoprnělá. Připadala jsem si tak bezbranná. Od té doby se mám
před bouřkou na pozoru. A tato sobotní byla velmi zvláštní, pak se trochu zvedl vítr, spadlo
pár kapek a bouřilo dál. Pak se vyjasnilo. Nepamatuji si, kdy jsem tohle naposledy zažila,
snad v dětství. Zvláštní, bouřka bez deště.


Možná máte taky zážitky s bouřkou.




Itálie a basketbalové šílenství

8. září 2014 v 14:03 | Helena |  Téma týdne

Když jsem tohle viděla, říkala jsem si, né, to musí vidět víc lidí.
Místy se až tají dech, skvělí diváci a herci tohoto představení jdou
někdy až za hranici reality. Ale svět je už dnes takový, adrenalín
musí být, držme jim pěsti, atˇ jim to dál tak odsejpá.Mrkající


Jsou dobří, že?



Dovolená za hranicí naší reality

7. září 2014 v 17:09 | Helena |  Cestování


Čím dál tím víc cítím lechtání kolem žaludku. Vždy, když člověka něco čeká,
co nezná a neumí si to představit, přesto, že dnes existují dokumenty a skvělá
videa na you tube, cítí to v oblasti solar plexu.

V dokumentech jsme dostali radu, že nemáme působit dojmem turistů, dobrá rada, že?Mrkající
Nejlépe uděláme, když si po příletu zakoupíme oděv místních občanů a budeme se cítit,
jak v období fašingu.

Jelikož se budeme pohybovat ve výšce kolem 4000 m.n.m., jsou v hotelech k dispozici
kyslíkové přístroje. Když někdo pocitˇuje, že má problémy a zpomaluje se mu chůze,
má sestoupit o něco níž, kde se bude cítit zase dobře.

Proti nevolnosti a nesnášenlivosti této výšky dobře působí listy koky, které se žvýkají.
Ráno u snídaně je možno požádat o čaj z koky, což asi budeme zkoušet. Usmívající se




Už se moc těšíme, jsme zvědaví na indiány a překrásnou přírodu.




Někde tak, jinde onak

4. září 2014 v 14:30 | Helena |  Úvahy


Ve městech to tak možná nepozorujete,
ale na vesnici je to znatelné, že určité ulice obývá, dá se říct jiná mentalita lidí. Ve městě
je to pak asi paneláková karmická vazba, kde je soustředěn velký počet lidí pohromadě
v jednom domě, odděleném jen stěnamí. Tohle jsou jen mé úvahy, kterými si nejsem až
tak jistá, ale při pozorování lidí mi dochází spoustu věcí. Máme tady ulici, kde lidé drží
pospolu, zdraví se, když má někdo narozeniny, jdou mu gratulovat, pomalu to vypadá, že
jsou jedna velká rodina. Pak jsou ulice, kde spolu lidé drží na začátku ulice, a čím dál víc
do vnitrozemí, se od toho upouští, a pak jsou ulice, kde spolu drží střed ulice, který přitahuje
k sobě taky lidi z jiných ulic. Je to zajímavé, že?

Když se na to podíváme trochu blíž, zjistíme,
že lidé z ulice, kteří si chodí gratulovat a vypadá to všechno jako rodinná ulice, jsou hooodně
konzervativní, mají své názory, kterých se jen tak nepustí, mluví dialektem tak, že jim pomalu
není rozumět. Každý nový člověk je sledován a zkoušen, zda zdraví atd...atd...

Lidé, kteří spolu drží na začátku ulice, jsou dost pletkaví a ostatní se před nimi
mají na pozoru, dalo by se to přirovnat přízemním bytům v paneláku, kde kolem dvěří projde
každý a tihle lidé, bydlící v přízemi, vědí všechno o ostaních nejlíp. Když potřebujeme něco vědět,
stačí zavolat konkrétním osobám a víme všechno, co potřebujeme.

Střed ulice, který spolu drží pohromadě a přitahuje i lidi z jiných ulic, je zajímavá sorta lidí,
která pořád něco tvoří, pořádá různá setkání na obohacení obzoru, atˇ už jsou to večery
s živou hudbou, přednášky na různé téma atd......
Začali se k nim scházet i lidé z přilehlých ulic, a každý čtrvtek pořádají společné obědy, vaří vždy
někdo jiný a u jídla si pak vyprávějí, z čeho je připraveno, ale témata u jídla jsou různá.


Tohle jsou mé úvahy, nevím, kteří z nich jsou ti dobří, ale každý má své poslání.


Doškařství

1. září 2014 v 14:30 | Helena |  Prezentace starých řemesel


Jistě každého z nás osloví domek s doškovou rákosovou střechou. Dříve byla používána také sláma, materiál
byl dostupný a lehce opravitelný, když se někde vyskytla chyba. My jsme měli štěstí vidět, jak se taková střecha
obnovuje. Fotky jsou ještě z naší dovolené z oblasti Lüneburger Heide, na severu Německa.


V České republice je dnes poměrně málo známý způsob zhotovení střešního pláště střech
z přírodního materiálu, jakými jsou slaměné anebo rákosové došky. V Evropě je však tento
systém dosti rozšířený a oblíbený, především v zemích západní Evropy, tedy v Německu,
Belgii, Holandsku, Rakousku, Švýcarsku a Španělsku. Ze zemí východní Evropy jsou to hlavně
Slovensko a Maďarsko, kde se s použitím tohoto materiálu můžeme setkat dodnes.


Musím říct, že takové domy krásně zapadají do krajiny, mají v sobě neobvyklé kouzlo.


V minulosti však bývaly střechy s touto rostlinnou krytinou charakteristické pro celý náš venkov.
Došková krytina mívala u nás dlouholetou tradici a využívala se hlavně v souvislosti s přístupem
k materiálu (slámy, rákosu) daným lokalitou a způsobem hospodaření . Ve vnitrozemí tato krytina
mnohdy přetrvala až do druhé poloviny našeho století.


Poslední doškaři pracovali ještě v 60. letech našeho století . Bez zručnosti a praktických zkušeností,
které neměl kdo předávat a bez nichž nelze tuto práci úspěšně provádět, se rákos i sláma a řemeslo
s nimi spojené začíná pomalu, ale jistě vytrácet.
zdroj popisku: zdroj: http://www.rakosovestrechy.cz
TOPlist


Tenhle článek přihlašuji do dalšího kola Prezentace starých řemesel.

Pokud máte s čím přispět, neváhejte napsat do zprávy autorovi do 30.09.


TOPlist