Dobré knihy jsou brusem rozumu, pilníkem soudnosti a balšámem očí. Jan Amos Komenský


Stejně jako tělo dokáže tolerovat jen určitou dávku radiace, je i naše mysl schopná vstřebat
jen omezené množství hrůzy, a pak přestane vnímat, aby se ochránila. Je to vlastně logické.
Možná, že když je hrozba větší než si dokážeme představit, tak se bráníme tím, že tomu odmítáme uvěřit.





Únor 2014

Tak už pojdˇme konečně něco dělat

25. února 2014 v 18:34 | Helena |  Zahrada


Taky už jste začali pomalu vysévat doma do truhlíků a květináčů?
Já ještě nic, ale včera a dnes jsem byla o přestávce v zahradě, a jedné
části růží jsem alespoń zkypřila půdu a navozila kompost, ten pozdější.
Pak jsem ale musela domů, začalo poprchávat a déštˇ s přeháńkama hlásí
až do pátku, takže mám pauzu. Je to neuvěřitelné, je únor, ale nějak se vše
probouzí, noci jsou chladné, u nás byla ráno O C° a přes den 12 C°.

Loni jsme taky začali celkem brzy a pak přišla povodeń a bylo dokonáno.
Ale co je uděláno, je uděláno a nemusí se dělat později. Stejně nás ještě
čeká hodně práce v zeleninové zahradě nebo jak říká Blanička, na poli.
Karel sice zahradu poryje, ale pak na jaře se dává teprve kompost, kvůli vodě.

Ale abych vás trochu naladila na jarní vysévání a myšlenky na zahradu, vložím
tady pár snímků z roku 2007, kdy jsem se asi zbláznila do zahradničení a skleník
mi byl malý. Ale hoby je hoby, práci s hlínou mám ráda.


Dnes už tak neblbnu.Smějící se


A takhle nám kdysi kvetly modřence, dnes už je skoro nemáme, když po odvětu seschnou
a chci je oškubat, jdou ven i s cibulkama, tak co nadělám.


Zahradničení zdar.



Domov nebo hospic?

23. února 2014 v 20:13 | Helena |  Úvahy

Před Vánoci jsme se dozvěděli, že jedna paní, která se přistěhovala se svým přítelem
do naší vesnice, je nemocná - rakovina jater. Byli jsme z toho v šoku, jako asi každý,
když se dozví něco podobného.

Tuhle paní znám trochu blíž, je to naše zákaznice a jednou jsme je pozvali dokonce na
návštěvu. V pátek přišel platil její manžel účet a trochu jsme i povídali. Jeho manželka je
od pátku opět v nemocnici, a nevypadá to na to, že by přišla zpátky domů. Třikrát týdně
musí na dialýzu a je hodně vyčerpaná, její manžel si netroufá dále se o ni starat doma.
Jednou ji našel na zemi, a když zavolal záchranku, nechtěla s nima odjet.

Říkal, že špatně spí, každý den jezdí do nemocnice, zařizuje vše potřebné a po rehabilitacích
jí chce dát do domova. Zaskočilo mi, doporučila jsem mu spíše hospic, kde je personál, který
je specializován na umírající pacienty, a jsou po ruce i psychologové, kteří snad pomůžou najít
světlý okamžik v těžké chvíli. Není to jednoduché vyrovnat se s tím, že skutečně odcházíme.
Jsou to stavy, kdy se hlavou honí všelicos, a člověk chce odejít s čistým štítem a zároveń pořád
ještě doufá, že snad........


Není tomu tak dávno, když v TV říkali prognózu na příští roky - rakoviny bude přibývat.
Odkud to vědí, je snad něco, co my nevíme? Není ta nemoc už jako kosa, s kterou se smrt
zobrazuje?

Nemusíte komentovat, chtěla jsem se jen z toho všeho vypsat.



Samé uzly

20. února 2014 v 22:26 | Helena |  Kreslení


Dokončila jsem dva výkresy se šátky, které jsou v jednom rohu zavázány na uzel.
Má to chyby, ale přesto bych si to chtěla dát do pasparty a někde pověsit.
Koupila jsem na ně foto papír a Hellena mi chce ukázat, jak na to.
Tohle je první, jednobarevný.



A tady jsou oba, druhý je pruhovaný, hopus pokus nelehký, včera večer ve dvou hodinách
hotový a dnes upravovaný. Myslím, že jim to bude v černé paspartě slušet.


Koupila jsem i bílou a šedou, ale nejvíc mě oslovila černá.


Fotky jsem zmenšovala na blogu, dnes mi spadl celý systém a musela jsem instalovat vše od nova,
takže se nezlobte, když to bude načítat dlouho. Musím se zítra podívat, co a jak, dnes mi už brní v hlavě.



Milujete techniku?

17. února 2014 v 17:31 | Helena |  Úvahy


Byli jsme pozváni na narozeniny.
Osobně by mě tedy nenapadlo vzít si sebou na oslavy telefon, vytáhnout si ho, a koukat, kolik mi přišlo
mailů apod.. Ale kdo ví, nikdy neříkej nikdy. Je skutečně jiná doba, a navíc, někteří jsou pořád v zaměstnání,
i když na návštěvě, a sem tam se zdejchnou a telefonují, a když přijdou zpátky ke stolu, začnou psát sms.

Mladý manželský pár sedí u stolu a kouká do mobilu, oba dva se usmívají. Nezměnili se jen mladí, ale odpustˇte
mi to slovo /blbnou/ i ti starší. Svět informací, tak by se dal nazvat dnešní svět. Každá chvilka je využita pro
nové informace. Nejen vyhledávání přes natˇukání, ale aby to bylo ještě rychlejší, můžete položit otázku, a
odpověd´ se vám zobrazí.

Taky mám tedˇ tablet a učím se s ním zacházet. Tuto funkci mám také, ale musím ji aktivovat. Vyzkoušet jsem
to ale chtěla, tak jsem zadala otázku, které hlavní město je v Čechách. Hned vzápětí se mi ozval Karel. Říkala
jsem mu, "já ted´ mluvím s počítačem."Smějící se "Cože?" "No ano, položíš otázku, a on ti to vygůglí."

To jsem ale odbočila. Další technickou novinkou, co uvádí převážně nás ženy do stavu pozornosti, je: když si
v autě položíte kabelku na sedadlo spolujezdce, a při rozjezdu vám začne auto pípat. Ano, milé dámy, budˇ
vaše kabelka příliš váží a musíte ji připoutat nebo si ji dát na klín. Já jsem už z toho pípání na nervy, pípá totiž
už skoro všechno.

Nejlepší lahůdkou je, když vám začne v noci pípat detektor kouře, to byste se zbláznili, protože vůbec nevíte,
která bije, natož abyste někde hledali štafle a začali po nich stoupat ke stropu, abyste vyndali baterku.
Když jste skoro u cíle, tak pípání přestane. To jste už ale celkově probuzení, a nezbývá, abyste začali vařit kafe
ke snídani.Smějící se

Jak já tu techniku miluji.



Anděl

13. února 2014 v 17:17 | Helena |  Kreslení


Před dvěma roky jsem se pokusila o mé nejvyšší umění, a to malování.
Koupila jsem si plátna a chtěla namalovat kozoroha, jak stojí na skále.Smějící se
Můj pokus byl pro mě velké sousto, co já se s tím natrápila. Nakonec jsem skončila
u vodových barev, nervy jsem měla a naštvaná jsem byla sama na sebe.
Co jsem si to zase vymyslela? Čas mě tlačil, protože to měl být dárek.
Můžete uhádnout, jak to skončilo. No přece na skříni.Smějící seLeží tam dodnes, acrylové
barvy a štětce leží v regálu, a při každém utírání prachu jsem si povzdychla.

Tedˇ se prosím nesmějte, i Karel říkal, že to zvíře vypadá zajímavě. Vím to od
samého začátku, vypadá to spíš jako včelka Mája s rohama.Rozpačitý



Nedávno jsem si říkala, to přece nejde, měla bych to dotáhnout do konce.
Při procházce jsem narazila na plakát kurzu kreslení, a to u nás a ještě úplně blízko.
Neváhala jsem a šla se zeptat. Otevřela mi sympatická paní a domluvily jsme se,
že se přijdu nejdřív podívat, a pak se rozhodnu. Rozhodla jsem se - pro kreslení.
Jmenuje se shodou okolností taky Hellena, ale psáno s dvěma ll, je z Grazu v Rakousku.
V Německu už žije dlouho.Zajímavá osůbka.


Když neumím kreslit, tak se nemůžu pouštět do ničeho. Mám za sebou 4 hodiny.
Možná se budete smát, ale já jsem spokojená, je to cesta vývoje. Dnes kreslím tak,
a za měsíc už to půjde o něco líp. Doufám.
V prvním týdnu mi má učitelka postavila na stůl anděla, a řekla naskicujte si ho.
Začala jsem, šlo to docela dobře, horší je to se stíńováním, odkud přichází světlo atd..
Musím říct, že mě to baví, obzvlášt, když se něco podaří.



A tady je s kontrastem, kde je vidět spousta chyb. Upraveno v Picasa 3.


Nakreslila jsem si ho ještě jednou, a kolem něho to vystínovala tužkou.


Včera jsem kreslila šátek, na kterém byl uzel.
To je prozatím vše z mých pokusů o umění.Smějící se

Kreslení zdar.



Povolání k léčitelství 3.

12. února 2014 v 19:12 | Helena |  Wolf Dieter Storl


S ekologickým zahradničením měl Gerhard Orth malý úspěch. Viděl nakonec sám sebe, jak je
donucen s tím skončit. Avšak měl tím větší úspěch jako léčitel. Jeho zkušenost s akutní
meningitidou byla něco jako uvedení do úřadu léčitele. Bylo to povolávací prožití, tak, jak se
to děje u mnoha šamanů a léčitelů tradičních národů nebo také u mnoha léčitelů - osobností
jako Sebastian Kneipp, bylinkářky Marie Treben nebo také objevitele květinových esencí,
Edwarda Bacha.


Bolest a blízkost smrti vyčistí a vypálí vše nepodstatné z duše, a udělají člověka citlivým
a otevřou ho pro světlo inspirace, pro vnuknutí z druhého břehu.

Brzy začalo k němu přicházet, nejdříve z blízkého okolí a později i zdaleka, čím dál tím víc
nemocných, žádali ho o radu, a bylo jim pomoženo. Pak začali k němu přicházet především
Aids- a rakovinou nemocní lidé, kteří byli považováni za nevyléčitelné, kteří měli za sebou
celý ten kolotoč - chemoterapii, chirurgii a antibiotika, a kterým nemohlo už být více pomoženo.
A on se o ně staral. Jeho zasvěcovací nemoc mu vzala strach z pekla, nemoci, smrti a ďábla.
On sám šel touto cestou až na hranici života, a mohl vzít své pacienty psychologicky za ruku,
a dodat jim odvahu.

Neexistují žádné nevyléčitelné nemoci.

Patologické procesy můžou být obráceny. O tom byl přesvědčen. Toto přesvědčení bylo
nakažlivé, působilo doslova přesvědčivě. Přísně nařídil svým pacientům změnit stravovací návyky,
jejich postele přestavit na místa bez škodlivého záření, dělat vodní- a vzdušné kůry, aby se
obnovily samoléčebné síly, aby brali bylinné preparáty a pili bylinné čaje.

Vynikajících výsledků dosáhl s bylinnými tabletami, podporujícími jaterní metabolismus, zejména
s Multiplasanem. Vyroben z více na prášek rozmělněných a do tablet slisovaných bylin, byl Mutliplasan
původně - říkám to jen za zavřenými dveřmi - prostředek veterinářů pro léčbu trávicích poruch koní.
Protože jsem byl skeptický, podíval jsem se na složení této "końské medicíny " blíže. Tyto tablety jsou
složeny téměř výhradně z metabolismus jater stimulujících, vyplavujících a krev čistících bylin. To je
nepochybně užitečné terapie. Je správné, při infekčních chorobách podpořit játra v jejich čištění
a podpořit jejich metabolické funkce.

Otrh si postavil laboratoř, zkoumal plazmu a krev přes tmavé pole mikroskopu a pracoval s různými
přírodními preparáty a s biorezonanční terapií. Tak prodloužil mnohým lidem život a některým dal
dokonce nový smysl života.

Z knihy W. D. Storla - Léčení boreliozy přírodní cestou

volný překlad: já

Povolání k léčitelství 2.

11. února 2014 v 17:48 | Helena |  Wolf Dieter Storl


Orthovi nezbývalo nic jiného, než prosit Pána Boha o kývnutí. Najednou ho napadla kniha "5 x 20 roků života",
ve které zaznamenal venkovský lékař Dr. D. C. Jarvis, lidovou medicínu rodného Vermontu (New England, USA).
/tato kniha se objevila v roce 1958 pod titulem "Lidová medicína" , a dosáhla půl milionu výtisků po jednom roce.
To byla v té době ve Spojených státech jediná kniha k dispozici, na téma lidové medicíny.
V době absolutní víry v pokrok bylo lidové léčitelství, stejně jako bylinářství, považováno pohrdavě za indiánskou
medicínu, jako již delší dobu překonané, zastaralé primitivní medicínské pověry.Jako zvídavý vysokoškolský
student, jsem si koupil první brožované vydání, které bylo k dostání tehdy za 50 centů /.

V místním lidovém veterinářství a bylinkářství hraje jablečný ocet ústřední roli.Užívá se vnitřně formou nápoje,
a jako obklad na bolesti kloubů, ztrátě paměti, ztrátě vlasů, ekzémům, bolestem hlavy, křečovým žilám,
žaludečních potížích, krvácení z nosu, poraněních, proti stařeckým flekům, pocením nohou, plísním na nohách,
a proti dalším mnoha potížím; při zánětu v krku a zánětu dásní se s jablečným octem kloktá.
Jako chemik neměl Orth žádný problém s úvahou, že by mu mohl jednoduchý jablečný ocet pomoci. Bylo to
logické: tím, jak se jablečný ocet užije, posune se vnitřní poměr zásad a kyselin do rovnováhy. V těle se rozloží
organické kyseliny na oxid uhličitý a zásaditou zbytkovou část. Tím uvedeme hladinu kyselin /acid/ do hladiny
zásadité /alkalické/; krev se stane sladkou, a změní se životní prostředí pro bakterie.
Mikrobům a houbám se daří lépe v kyselých tkáních a krvi, než v zásaditých.

Okamžitě poslal svou ženu koupit láhev jablečného octa. Až pozdě do noci, se umýval tento večer s jablečným
octem a vypil mezitím 5 šálků teplé vody s dvěma polévkovými lžícemi jablečného octa a trochou medu.
Při tom si uvědomil, že se něco v těle změnilo. Celý pokoj zapáchal jablečným octem a kolem dokola ležely
hadříky, nasáklé jablečným octem. Ráno stáli zdravotní sestřičky a doktoři ve dveřích a němě na něho zírali.
K užaslým doktorům řekl:" opouštím nemocnici, už mi nic není." Samozřejmě trvalo nějaký čas, než nabral zpátky
všechny síly. Přestěhoval se se svou rodinou na nově zakoupený statek a pokusil se stát bio zahradníkem.

Wolf Dieter Storl se stal jeho sousedem a popisuje jeho příběh dál.Jako bio zahradník p.Orth neuspěl, ale stále víc
k němu přicházeli lidé o radu při zdravotních potížích. Jestli budete chtít, napíši ještě jeden článek, kterým tuto
sérii ukončím.
Děkuji za návštěvu.

Z knihy W.D.Storla: volný překlad -

Povolání k léčitelství

10. února 2014 v 19:44 | Helena |  Wolf Dieter Storl


Dr. Gerhard Orth není vystudovaný lékař, ale povolaný léčitel. Osud, jeho karma, nebo, jak on sám říká,
že pán Bůh ho k tomu povolal. Až do počátku osmdesátých let, pracoval jako chemik ve vedoucí pozici
firmy Siemens. Vedl laboratoř a zkoumal nové produkty. Jako milovník přírody, chodil rád na túry,
a vášnivě pádloval na kajaku přes divoké vody. A právě proto, že měl blízko k přírodě, nesnášel všudy přítomné
zhoršování životního prostředí, znečištování vody a nadměrné využívání zdrojů, což se zcela vymknulo kontrole.
Spřátelen s Herbertem Gruhlem, autorem průkopnické knihy "Vypleńování planety /1978/", se připojil k zelenému
hnutí a stal se ekoaktivistou. Jako eko-partyzán se vypravoval v noci, v maskování na lov. Né aby řezal elektrické
stožáry, né aby sestrojoval sabotáže, ale odebírat vzorky vody z řek a jezer, které byly oficiálně prohlášeny za čisté.

Analyzoval vzorky vody ve své laboratoři a výsledky zveřejnil. Ale noční nájezdy nezůstaly bez povšimnutí.
Analýzy mohly skutečně pocházet pouze jen z jeho laboratoře. Ze strany společnosti mu bylo navrženo, aby upustil
od jeho ne - podnikových činností, jinak bude donucen ukončit svou pozici. Ale zelený chemik dělal dál, a tak přišlo
to, co muselo přijít.

Přišel o práci a svrhnul jeho rodinu do krize, protože si chtěli koupit farmu na venkově, v Allgoji, kde chtěli
pěstovat zdravou zeleninu a ovoce. Neštěstí nechodí samo, říká přísloví. A tak se také stalo. Jednoho dne
v červnu 1983 ucítil mírnou bolest hlavy s tažením v zadní části hlavy, která se stupńovala k nesnesitelnosti.
Druhý den ráno se plazil, jak sám říkal, napůl-slepý po zemi v místnosti, kde ho našel jeho syn.

Okamžitě přivolaný lékař konstatoval - zánět mozkových blan. Brzy visel v nemocnici na antibiotikách-kapačkách.
Léky proti bolesti, s nímiž byl pořádně napumpován, neměly žádný účinek.
Jako strašlivá pěst, vyštˇavovala nemoc ze mne život, píše ve své knize Nevyléčitelné nemoci/Orth 1996:26/.
Desátého dne přiznal příslušný neurolog, že lékaři udělali všechno, co mohli udělat,
a byli se svým uměním na konci.

V dalším článku se dovíte, co p.Orthovi pomohlo, nebo se můžete pokusit uhádnout.

Z knihy W.D.Storla: volný překlad



Příchod jara na podzim

7. února 2014 v 11:01 | Helena |  Zajímavosti


Snímky jsou z naší dovolené na Šumavě v září 2012.
Překvapilo nás, že kachny měly mladé, ale možná je to taky normální.
Snad cítí, že zima přijde později, a taky nás překvapil počet kachńátek.
Klabzubova jedenáctka.

Takhle to začalo.



A tady už je celá rodinka.


Zajímalo by mě, zda umí počítat.Smějící se





Tahle fotka se mi moc líbí, peří je úplně sněhově bílé.




Tady toto bude asi kačer, syčí jak had.Mrkající


Dospělé kachny jsou už spokojené.


A odplouvaly.



Autohavárie

5. února 2014 v 20:24 | Helena |  Jen tak



Byli jsme pozváni na večeři v šest hodin večer k synovci. Už před vánoci jsme koupili dětskou knížku
o hasičích a druhou o zvířátkách na statku. Knížek není nikdy dost a děti se vždy těší, když mají něco
nového. Malý Max byl nadšený, má taky hasičské auto, jen u jeho sestřičky jsme s dárkem neuspěli,
knížku o zvířátkách už má, tak jsme se rozhodli ji věnovat někomu jinému.
Večeře byla výborná, špecle, pečená srnčí kýta a růžičková kapusta s výpekovou omáčkou.
A pak ještě dezert - panacota s rybízovou št´ávou,hmmm.Usmívající se

Malý Max - 3-letý, je vždy netrpělivý, návštěvu si vodí do pokojíčku na hraní, a večeře se pro něj táhla.
Snědl něco špeclí s omáčkou, požvýkal kousek masa a pořád se ptal, kdy bude dezert. Snad 50 x.Smějící se

Konečně, sladké to on rád, pokukoval očkem na mě, kdy budu hotová s tou laskominou, aby si mě odvedl
do pokojíčku. Nestačila jsem se divit, kolik mu přibylo hraček, dokonce i vrtulník, který může ovládat
dálkově, ale jen s tat´kou. Má ale taky ten obyčejný.

"Vem si ty dvě auta, a postav je naproti mých," povídal.
Postavila jsem dvě auta naproti jeho aut. Viděla jsem, jak postavil dvě postavičky doprostřed vedle silnice.
"Pojedeme s auty proti sobě a nabouráme se."
"Aha, tak dobře." Rozjeli jsme se a nabourali všechny čtyři auta. Postavičky se skácely na zem.
Max utíkal pro dětský telefon do kuchyně a volal hasiče a záchranku. Vytočil číslo a já měla být na příjmu.
Neměla jsem žádný telefon, popadla jsem nějakou hračku a ohlásila se.
"Co to děláš? " "Musíš si dát malíček k puse a palec k uchu, tak jak to dělá tatˇka."
Řeknu vám, že mi to vůbec nešlo, ale nakonec jsem to zvládla. To už byla přítomná jeho mamka a říkala:
"já si s ním tedy hraju nerada, on ví všechno lépe."
"Tady pohotovost, kdo volá? "
"Chci nahlásit autohavárii. "
"Kde?"
Malý Max stál s telefonem v ruce, ukazoval na podlahu a říkal: " tady."
"Kde? Musíte mi říct, kde se to stalo, odkud voláte?"
"Tady", zněla odpovědˇ.
"Stalo se to v ulici A nebo v ulici B?", snažila jsem se mu napovědět, což hned využil a nahlásil ulici.
"Dobře, za chvíli tam budeme, pošleme tam taky vrtulník a požárníky."
Max se chopil vrtulníku a přilétal k místu havárie, já jsem přijela s hasičským autem a vytáhla jsem žebřík.
"Co to děláš, vždyt´ nehoří, je to autohavárie."
Aha, no jo. "Jsou nějací zranění? "
"Ano, tři lidé. Vezmu je vrtulníkem do nemocnice."
"Dobře, kde s nima letíš, do B. Kreuznachu nebo do Mohuče na kliniku?"
"Na dovolenou." Smějící seSmějící seSmějící se