Dobré knihy jsou brusem rozumu, pilníkem soudnosti a balšámem očí. Jan Amos Komenský

Najde se někdo?

16. května 2016 v 15:39


Při dnešní návštěvě u Lilianky jsem narazila na článek, ve kterém jsou tři malá kotˇátka,
kdyby jste chtěli, můžete se stát jejími majiteli.
Odkaz TADY.

Bild in Originalgröße anzeigen
 

Pro zasmání

12. května 2016 v 8:48 | Helena |  Jen tak






Přeji Vám krásný den.



Pan Cvrček

6. dubna 2016 v 11:00 | Helena |  Téma týdne

Do krámu přišel muž a chtěl koupit sprchovou hadici. Karel nebyl ve firmě, tak jsem mu zboží vydala
ale jelikož nevím, u kterého velkoobchodu je zboží nakoupeno, a jak to mám zaúčtovat, tenhle
sortiment v obchodě běžně neprodáváme, jde to ven spíše přes výjezdy k zákazníkům, nechala jsem
účet otevřený. Píšu to v takových případech na předtištěný lístek a zákazník to pak podepíše a dá se
mu vědět. Samozřejmě jen u lidí, které známe, tudíž jsem začala vyplńovat lístek: p. Cvrček z vedlejší
vesnice, datum, kolik kusů čeho vyzvedl, telefon a jeho podpis. Karel to pak ocenil a já mu zavolala,
že je to hotové. Říkal, že přijede ještě tento týden a zaplatí.

Ten den odpoledne přišel do krámu další p.Cvrček, také z vedlejší vesnice a chtěl náhradní díl
k pračce. Zase lístek, objednávka, telefon. Druhý den dorazil náhradní díl, ocenila jsem to a další
den si to měl p. Cvrček vyzvednout. Měla jsem dost na pilno, dělala jsem novou výlohu, když přišla
do obchodu žena a představila se jako p. Cvrčková a povídala, že její táta tady něco...........
a v tom se stala chyba, neposlouchala jsem, co paní říká, šla jsem k regálu a dala jsem jí náhradní
díl k pračce. Ona zaplatila a odjela. Já, v domnění, že je to vyřízené, jsem zničila lístek, nechala
jsem ho projet skartovačkou.


Po nějaké chvíli zazvonil telefon, na druhém konci byl p. Cvrček, ale ten, který si vyzvedl sprchovou
hadici, a vysvětloval mi, že mu dcera přinesla domů náhradní díl k pračce. Začalo mi být všechno jasné
a bylo mi všelijak. Ptala jsem se ho, jestli jsou spolu s druhým p. Cvrčkem nějak spřízněni. Nebyli. Řekla
jsem mu, že tomu druhému p.Cvrčkovi zavolám a dám mu vědět, že nemusí jezdit k nám, ale že si může
ukrátit cestu a vyzvednout si to u něho ve vesnici. Řekl mi jen, že Cvrčci jsou čtyři bratři. Jeho otevřený
účet mu pak Karel přiveze v sobotu, dodala jsem, v sobotu má k nim do vesnice vždycky cestu.

Položila jsem telefon a rozmýšlela, co budu dělat, lístek byl v nenávratnu, začala jsem hledat v telefonním
seznamu, jenže jsem nevěděla křestní jméno dotyčného. To se dalo ale podle mě snadno zjistit. Volala jsem
tedy nějakému p. Cvrčkovi, ale nevěděla jsem kterému, věděla jsem jen, že na lístku bylo číslo na mobil a já
volala na pevnou. Nikdo to nebral. Položila jsem a volala dalšímu P. Cvrčkovi. Nikdo to nebral ale začal zvonit
druhý telefon v kanclíku. Vzala jsem to, ozval se p. Cvrček. Ptala jsem se ho, zda si u nás objednal náhradní
díl od pračky, neobjednal. Zeptala jsem se: "který p. Cvrček jste, prosím vás?" "Já jsem ten starosta." "Aha,
a máte bratra, který má zimní bundu v barvě terakoty?" Blbá otázka, ale tonoucí se stébla chytá.
"Vy máte otázky, já jsem tedˇ ve sprše, zavolám vám za chvilku."

Myslela jsem, že mě vomejou, samí Cvrčci, kdo se v tom má vyznat. Začal zvonit telefon: "tady Cvrček, volali jste
k nám?" už podle hlasu jsem poznala, že to není starosta, zeptala jsem se, kterýže p.Cvrček je, samozřejmě to
nebyl ten pravý, a k tomu všemu začal znovu vyzvánět druhý telefon, řekla jsem mu, že mu zavolám za chvilku
a položila jsem. Zvedla jsem druhý telefon, představila se a na druhém konci byl p.Cvrček starosta, dal mi číslo
na mobil jeho bráchy a mně spadl kámen ze srdce. Volala jsem mu hned, nikdo to nebral. Mezitím přišel Karel,
chtěla jsem mu všechno vysvětlit ale nejdřív jsem volala ještě bráchovi p. Cvrčka, kterému jsem říkala, že mu
zavolám za chvíli. Pak jsem zkusila ještě toho skutečného zákazníka a on to konečně vzal. Než jsem mu to
všechno vysvětlila a prošla všechny Cvrčky, se kterými jsem měla tu čest, musel si asi myslet, že mi přeskočilo.

"Co prosím tě vyvádíš?", zeptal se Karel, který vše poslouchal.
"Tohle musíš zažít", řekla jsem mu a líčila mu celou story. Přišlo mi to tak neskutečně směšné, jak se může mou
nedbalostí situace zamotat. Od minulého týdne píšu na lístky také křestní jména. Kdo tohleto nezažil, neuvěří.
A věřte mi nebo né, mě už začalo cvrlikat v hlavě.










 


Labutě a asparágus

5. dubna 2016 v 14:56 | Helena |  Zahrada


Včera jsem byla tak unavená, myslela jsem si, že když přijdu domů, akorát se převlíknu
do pyžama a zalehnu.

Předešlou noc jsem spala jen tři hodiny.

Nemohla jsem zaspat, tohle se mi poslední dobou děje velmi často, nevím, zda je něco ve vzduchu, v každém případě je to velmi nepřijemné druhý den, kdy spánek chybí.

Nemá to nic společného se změnou času, děje se tak již delší dobu, snad tělo podvědomě reaguje na nějaké nesrovnalosti běžného života, včera jsem zkusila dýchání na 8 se nadechnout, na 7 zadržet dech a na 4 vydechnout.

I přes nesmírnou únavu se zdálo, že opět neusnu.

Hodně jsem přemýšlela, v čem by mohl být problém, tak budu zkoušet dál. To s tím vzduchem není až tak nereálné, v neděli jsme si udělali výlet, pobývali jsme hodně venku, nejedli jsme žádnou večeři, tudíž nějakým jídlem to způsobené nebylo, každý jsme si dali v restauraci něco jiného a nespali jsme oba.

Ale nechci vás tady zatěžovat mou nespavostí.

Po příchodu domů jsem se zahleděla do zahrady a uviděla jsem labutě, jak si sedí v trávě a spásají již sytě zelený trávník, vyšívaný krásnými sedmikráskami.
Máme tady páreček, který zůstává i přes zimu, neodlétají.
Po povodni se začaly častěji objevovat v zahradách.






Je mi jich vždycky líto, když hnízdí. Někdo zkrátka ukrade jejich vajíčka, velmi rády by se rozmnožily, ale jaksi homo sapiens si to nepřeje. Někdy jsem na lidi pořádně naštvaná, hlavně na vodáky a byznysmeny, kterým jde hlavně o peníze.




Rostliny v květináčích, oleandry, juky a asparágusy, jsme na podzim nesklízeli do sklepa, nehlásili mrazy a tak jsme je nechali venku. Asparágus koncem léta krásně kvetl a byla kolem něho omamná vůně, jelikož jsme přestali i zalévat, vůbec jsem si těchto rostlin nevšímala. Až jednoho dne přišel čas rostliny uklidit dovnitř, tentokrát do garáže, a já si všimla, že asparágus má červené korálky. Musím napsat, že takhle ho vidím poprvé, takže bych ho přiřadila k marsu, červená barva. I to jeho píchání větviček by tomu odpovídalo.


Dočetla jsem se, že tento asparágus - Asparagus densiflorus pochází z Afriky, a na jeho bobulích si pochutnávají ptáci, takže budu pozorovat, je tedˇ opět na svém místě venku. Počasí je u nás aprílové, chvilku svítí sluníčko, pak se zatáhne, někdy zaprší a opět vysvitne sluníčko. Do zahrady mě to ještě neláká, v sobotu jsme byli trochu udělat pořádek v předzahrádce a ted´ je na řadě zahrada za domem.


Nechce se mi i z toho důvodu, protože letos bude asi hodně plevele, přece jenom povodeń přinese plno semínek s bahnem, které se sice vsákne do půdy ale každé semínko vyklíčí. Rozhodili jsme po záhonech kompost, abychom měli zase prázdné kontejnery na přípravu nového kompostu, ale to je asi tak všechno.
Kolem jahod by to potřebovalo prokypřit půdu, ty to pak při nabírání květů moc rády nemají, chtějí mít svůj klid, ale mně se zkrátka nechce.


Lenora mě drží, připadám si jak medvěd, který se nemůže probudit ze zimního spánku. Trvá to, než to člověka pořádně vyburcuje, ptáčci už zpívají docela vesele, vše je opět probuzeno k čilosti.
Jde to velmi rychle, a léto je tak krátké období. Jak to máte vy, taky se vám tak nechce?

Slepota

1. dubna 2016 v 21:20 | Helena |  Téma týdne


Slepota, hluchota, blbost
cožpak je to hrdost
dívat se a nevidět
poslouchat a neslyšet
blbosti tropit
a mít z toho ještě profit.

Duše své jsme zazdili v tělech
oči máme potažené mlhou
i když nám někdy zvlhnou
musí to být agrese
co nás vytrhne z recese

Vážnost doby pomíjíme
jíme, spíme, slepí jsme
hluší k tomu ještě
zabíjíme vepře
pořádáme hody
nevidíme mnohdy
vážnost slepoty
vidoucího.



Jezero Titicaca

24. března 2016 v 8:02 | Helena |  Cestování

Samotný název jezera pochází z jazyka Aymarů, je složen ze dvou slov a jejich pravděpodobný význam je "skály pum". Podle legendy měla totiž skála, ze které sem sestoupil první Inka Manco Capac, tvar hlavy pumy. Také dnes můžete při troše fantazie na mapě zobrazující jezero rozpoznat ležící kočku.


O jezeře Titicaca se ví, že jeho hladina v minulosti značně kolísala, a tak je mnoho legend spojováno s tajemným podvodním městem, jež tu bylo ještě dříve než samotné jezero. V tomto městě měl být i chrám, do kterého mohly vstoupit pouze ženy zasvěcené slunci. Tyto ženy chodívaly každý den k nedalekému prameni pro vodu. Jednoho dne následoval ženu muž a vylekal ji tak, že upustila džbán. Plná nádoba vody se rozbila a díky božské síle Viracoči tekla voda ze džbánu tak dlouho, až vytvořila jezero Titicaca. Pod jeho hladinou zůstalo i město, které se vydalo hledat mnoho zkušených vědeckých týmů včetně legendárního francouzského badatele Jacquesa Cousteaua. V roce 1992 se severně od ostrova Slunce v podvodním nalezišti zvaném Marka Pampa, často přezdívaném "potopené město", našlo několik kamenných truhel obsahujících vzácné artefakty - některé z ryzího zlata. V srpnu 2000 další vykopávky nedaleko tohoto místa odhalily velký kamenný chrám, křivolaké uličky a okolní stěny - vše asi osm metrů pod hladinou. Nebylo zatím zjištěno, kdo vybudoval tyto stavby, ale vědci již určili, že jsou inckého původu. Další pátrání po bájné bolivijské Atlantidě nám snad jednou odhalí další z tajemství údajně bezedného jezera Titicaca.


Rozloha jezera Titicaca se blíží 8300 čtverečních kilometrů, délka je 194 kilometrů, průměrná šířka
pak 65 kilometrů. Domorodci tady sice tvrdí, že je Titicaca bezedné, maximální hloubka je nicméně 304 metrů.
Ta průměrná pak kolísá mezi 140 až 180 metry. Do jezera Titicaca přitéká asi 30 řek, ven však vytéká pouze jediná.
udroj: wiki


Odtéká z něho řeka Desaguadero, jež posléze ústí do jezera Poopó. Odtok však odvádí jen 10% z objemu vody
z přítoků a srážek. Zbytek vody se z jezera ztrácí odparem a transpirací. Nejvyšší úroveň hladiny je v březnu
a nejmenší od května do prosince. zdroj: wiki


Rybáři mají svá území a pravidelně je kontrolují. Vyhlášení jsou zejména pstruzi.


Jezero Titicaca je nejvýše položené jezero, na kterém se provozuje lodní doprava, zároveň jde o největší vysokohorské jezero a o největší jezerní vodní plochu na území Jižní Ameriky. zdroj: wiki


Západní část jezera patří Peru, východní část Bolívii.


Podle tradičních pověr jsou lidé přesvědčeni, že když někdo spadne do jezera (například rybář), neměl by jej nikdo zachraňovat, ale nechat utopit jako obět bohyni přírody a Země nesoucí jméno Pača-Mama. Několikrát do roka opravdu přijde nad jezero bouře, která na rozloze malého moře dokáže vytvořit obrovské vlny, a Pača-Mama dostane své oběti. V průměru se na jezeře utopí čtyři rybáři ročně.


Ještě jedna koláž pro malíře, nádherně se zde prolínají odstíny modré.


Děkuji vám za vaše návštěvy a komentáře a přeji vám krásný víkend plný slunce a zdraví.Usmívající se



Indiánský kmen Urů

11. března 2016 v 21:03 | Helena |  Cestování

Indiánský kmen Urů přišel na břehy jezera Titicaca před několika sty lety.
Chtěl prý žít nezávisle, mimo pevninu, po svém.


Národ Urů nebo Urové zanikli kolem roku 1958, přesto se jejich potomci pokoušejí alespoň část kultury Urů
zachovat. Označovali se dříve za Kot-Suns, "jezerní lidi", a byli považováni za nejdivočejší národ v incké říši,
s velmi tmavou pletí. Vzhledem k tomu, že Urové vždy ustoupili v konfrontacích na jejich rákosové ostrovy
na jezeře Titicaca, nemohli je inkové nikdy dobýt.



Náš průvodce, nutno podotknout, že v noci bylo kolem 3 stupńů. Nedokázala bych si takový život představit.
Přes den, to ano, ale v noci je přece jen vlhko a zima.


V 19. století žilo ještě přibližně 4000 rodin na ostrovech z rákosu, nyní obývá ostrovy asi 1500 až 2000 lidí.
Jsou vesměs jako mestici potomky Aymara a Quechua, a žijí téměř výhradně z cestovního ruchu.



Ostrov, který jsme navštívili nebyl velký, žilo zde několik rodin.


Jejich životní prostor je velký záliv mezi Punem a poloostrovem Capachica, protože se zde šíří velký pás rákosí,
který zahrnuje ostrovy Torani Pata Wuaca Wuacani, Llachu Punchu, CCAPI Coa Muru, Maccano, Titini a Tinajero.
Je přibližně 80 ostrovů, které tvoří území s přibližně sto rodinami, dokonce i s jedním školním ostrovem.

Na ostrově byly vidět povětšinou jen ženy s dětma, když jsme dorazili, začaly vystavovat své ručně vyrobené věci
k prodeji, něco málo jsme koupili, aby jsme jim udělali radost.

Jak to mají matky s dětmi? Přece jenom je zde nebezpečí vodního živlu, a žádné oplocení.

V roce 1986, když se jezero Titicaca vylilo z břehů, byli zasaženi i někteří z Urů tak, že se ostrované museli
přestěhovat na pevninu, do Chulluni. Nyní jezdí každé ráno na své ostrovy, a ve večerních hodinách dojíždějí
zpět na pevninu. Pro tento účel byly dále pozoruhodně vybudovány ostrovy, které jsou blíže k Punu, jako
Paraiso, Uro Chiquitos, Tribuna, Collana, Tronai a Blasero. Žije zde 146 rodin a tam je i škola, komunitní
centrum a telefonní služby, které jsou provozovány ze solárních článků.


Polovina všech rodin se usadila na pevnině v Chulluni, a založila společenství asi 2000 lidí, komplexní Uro-Chulluni.
Druhá polovina pendluje mezi ostrovy a pevninou, většina lodí v přístavu patří tomuto rodinnému společenství.
Dřevo-plast a motorové čluny mají dnes nahradit původní lodě z rákosí. Tyto rákosové vory byly původně používány
k lovu, v současné době ale mají jen turistický význam, například jako pohlednice nebo jako vyjíždˇkové lodě.

Šla jsem za chatrče, kde právě přistál u břehu člun, řízený jedním z domorodců, těžko říct, zda to byl rybář
nebo zda dorazil z pevniny. Chlapi hodně rybaří. Co mi dost vadilo, byly odpadky, jsou to přírodní národy, ale tak
nějak s příchodem civilizace se stále víc objevuje umělá hmota, fólie apod..A tady? Vše skončí asi ve vodě.

Tihle ptáci se choulili k sobě. Vypadalo to, že tam ti lidé skutečně žijí.


Ryby jsou lovené do sítí, ptáci lovení s pomocí praku. Kromě ryb a ptáků slouží Urům jako jídlo rákos.


Takto můžou přežít bez zemědělství, zůstat do značné míry soběstační, a není nutné vstupovat na pevninu.
Ale na jedné fotce je vidět, jak jedna z žen drtí zrna obilí na mouku, takže si zajedou něco nakoupit.

Tohle dítě bylo od pasu dolů nahé, hlavně, že má na hlavě čepici a oblečenou bundu.
Podle legendy prý mají Urové černou krev, a díky tomu necítí chlad. Nechce se mi tomu věřit.

Plovoucí ostrovy se musí každých šest měsíců opravit, nezbytné opatření, které bohužel až příliš ochotně zanedbává mladší generace, což je důvod, proč pravidelně větší rákosové ostrovy utonou v jezeře. Obecně platí, že zájem mladé generace o jejich ostrovy a staré tradice je silně na ústupu, láká je "moderní" život ve městě. Nicméně, stále existují rodiny, které drží jejich plovoucí ostrovy neporušené a stavějí lodě z rákosu.


Můžete si taky zaplatit maximálně jednu noc na ostrově. Je to poměrně drahá záležitost. Pohodlí je víc
než špatné. Ale člověk se dozví více o každodenním životě ostrovanů. Výlet s přenocováním stojí
160 dolarů (kromě cesty). info z netu

Lodě v přístavu v městečku Puno.

Naše návštěva ostrova se konala v ranních hodinách, kdy slunce pomalu vplouvalo na obzor, když jsme
odplouvali, vypadalo vše úplně jinak. Ale my museli dál, i když na dovolené, přesto ohraničeni časem.


Tahle žena mě zaujala, ve městě a pase si ovečky u přístavu.


A taky tento maják, obloha kouzelná, vypadá to slibně.


U jezera Titicaca ještě zůstaneme.



Plovoucí ostrovy na jezeru Titicaca

9. března 2016 v 14:52 | Helena |  Cestování


Do městečka Puno jsme dorazili k večeru, tohle jsou fotky focené z autobusu.

Puno je město, které se rozkládá na náhorní plošině Altiplano v jihovýchodní část Peru, na břehu jezera Titicaca.
Je hlavním městem stejnojmenného regionu a provincie. Město založil 4. listopadu 1668 peruánský místokrál Pedro Antonio Fernández de Castro. zdroj: wiki
Dole na obrázku je terasa našeho hotelu a pohled od hotelu na jezero.


Byli jsme utahaní, po večeři jsme šli hned spát, kufr jsme jen otevřeli, vzali nejnutnější věci, ráno se vstávalo o půl
páté. V pět měly být kufry před pokoji a o půl šesté jsme vyjížděli navštívit Ury na plovoucí ostrovy. Zajížděli jsme
ještě pro pár lidí z naší skupiny, kteří spali v jiném hotelu a mohlo se vyplout.


Rákosové ostrovy Los Uros jsou ukotvené několik stovek metrů od břehu, uprostřed studených vod jezera Titicaca, a patří k velkým turistickým lákadlům této oblasti na hranicích Peru a Bolívie.


Konstrukce všech ostrovů a ostrůvků je až neskutečně jednoduchá. Vrstvy rákosu jsou skládané přes sebe až do výšky jednoho metru. Spodní vrstvy logicky ve vodě postupně uhnívají, takže život několika set místních obyvatel rámuje věčné doplňování horních vrstev. Aby ostrovy vlivem větru neodplouvaly, kam nemají, jsou zespodu ukotvené silnými lany.


Naštěstí rákosu roste na březích a v mělčinách jezera Titicaca dost a voda v místech, kde jsou umělé ostrovy, není příliš hluboká. Její teplota není nic moc, v nadmořské výšce okolo čtyř tisíc metrů to ale není nic překvapivého.


Den co den vyplouvají mezi jednotlivé ostrůvky lodě plné turistů, kteří chtějí na vlastní oči spatřit tento jedinečný způsob života.

V příštím článku vám ukážu, jak lidé z kmene Urů žijí.
Taky vám ukážu našeho průvodce.

Děkuji vám za návštěvy a přeji krásný den.




Italská kočička

2. března 2016 v 21:58 | Helena |  Jen tak


Pro odlehčení předchozího článku něco pro potěšení.
Ke konci naší dovolené u jezera Garda jsem zaregistrovala, že senioři hotelu si pořídili kotě.
Bydleli v suterénu zahradního domu, kde jsme byli ubytováni také my. Kotě bylo nádherně hravé.


Kukuk.


Moc se mu líbilo, když jsem zespodu prsty jezdila po výztuži lehátka.


Někdy se mu podařilo zatnout drápek do mé kůže.


Copak asi dnes dělá?




Srdce obalené solí

27. února 2016 v 14:56 | Helena


Přes dva roky jsem přemýšlela nad jednou informací, která mi přišla mailem.
Koukala jsem na to zvláštně, nedokázala jsem si to vůbec představit.

Jedna blogerka mi napsala, že si o jedné osobě myslela, že láska k druhé osobě, o které mluví,
nejde ze srdce. Má je obalené ledem? A přišla jí odpověď: "Ne, solí."

Tohle jsem ještě neslyšela. Mrkající

Je s podivem, když o něčem přemýšlíte a snažíte se tomu přijít na kloub, vždy vám přijde odpovědˇ.

Jednou jsem četla článek o zahradě a najednou jsem zbystřila pozornost, psalo se v něm, že v zimě probíhá
v přírodě slaný proces, který probíhá formou krystalizace, můžeme to také vidět - kpř. sněhové vločky,
zamrzlá vodní hladina .....Tenhle slaný proces má důležitý význam pro klíčení rostlin na jaře.

Pak jsem narazila na googlu na antropozofickou wikipedii a našla tam zajímavé informace:

Srdce je centrálním orgánem, který je spojený s krevním oběhem.
Srdce je velmi citlivý smyslový orgán přes hlavu, obzvláštˇ malého mozku, podvědomě vycitˇuje, co ve zbytku
celého organismu probíhá. Lidé, kteří o tomhletom věděli, zasvěcovali své žáky do Mithraismu, přes
srdeční vycitˇování je uvedli do bdělého vědomého stavu. Tito žáci měli hluboké znalosti o ročních obdobích,
astrologii a pochodech v lidském těle.

Když se podíváte na sedmý stupěń zasvěcení a na symboly a atributy, uvidíte před očima papeže, který si
také tak říká: otec

Srdce se vyvinulo ve slunečním znamení a má být důvěrné a teplé. Možná právě proto každé ochlazení
způsobuje problémy a srdeční potíže. Tvoří se v něm ochlazením sůl? Nesprávné okysličování - oxid
uhličitý, který nestačí krev odplavit? Je asi více faktorů.

V lidském těle probíhá slaný proces v nervovém senzuálním systému, který je nejvyšší v tripartitním lidském
organismu. Je soustředěn hlavně v hlavě a poskytuje fyzický nástroj pro smyslové vnímání, v představivosti
a myšlení. To dává lidem základ pro jejich bdělé denní vědomí, skrze něž zaznamenávají smyslový svět.

Zaznamenali jste to? Slaný proces probíhá v hlavě a srdce je velmi citlivý smyslový orgán přes hlavu.

Důrazně se nechají tři různá rozčlenění lidského organismu odlišit.

nervová soustava - viz vysvětlení výše
rytmický systém
metabolický končetinový systém

Rytmický systém zahrnuje dýchání a krevní oběh, a proto je v souladu s hrudníkovým středem.
Je to důležitý, bytostně fyzikální nástroj citu, živě tekoucího dechu ozvučující lidský hlas.

Jakékoliv změny ve vaší náladě, každá radost, každé utrpení se odráží v hlubokém hlasu změněného
dýchání a zrychluje nebo zpomaluje tep, stejně jako jakákoli fyzikálně-indukovaná změna v dýchání
a v srdečním rytmu okamžitě vrací úder do našeho citového života.
Nicméně, nezažijeme tyto emoce tak jasně a pravdivě, jako ty, které prožíváme přes náš
nervový senzuální systém. V našem pocitovém životě jsme zdá se rezistentní.

Rytmický systém neustále pracuje na vyrovnávání metabolického končetinového systému
a nervového senzuálního systému. Proto je ve středu a vytváří rovnováhu mezi protilehlými polaritami

Metabolický končetinový systém tvoří nejnižší část tripartitního lidského organismu, je to
nástroj, skrze něhož se rozvine činnost vůle. Díky své speciální konstrukci umožuje vzpřímené držení těl lidí.
zdroj: anthro wiki

Kdo se díval na video v předešlém článku, možná zaslechl, že tam, kde nám v těle neproudí energie tak,
jak má, se tvoří krystalky soli.
Když se energie rozproudí, /mnohdy se musí fyzicky roztlačit/, do zablokovaného místa přijde opět
okysličená krev a solné krystaly se rozpustí.

Totˇ je konec mého uvažování o slaném procesu v lidském organismu, je krásné, když je někomu
takhle symbolicky odpovězeno.

Mějte se krásně a děkuji za vaši návštěvu.







Kam dál